Mezihra je hra na mezi 4 - Souhvězdí lovce

Je divná chvíle mezi nocí a dnem, ještě nepřišlo ráno, ale už zlehka ťuká na oblohu. Pomalu stoupám Modřanskou roklí, zkouším nasát to ticho kolem a snažím se nerušit, tlumit kroky, co to jde. Vypadá to, že by konečně mohl být hezčí den, než včerejšek a předvčerejšek, že by se dneska mohla na nebi ukázat modrá. Ptáci jsou buď všichni někde na jihu, nebo zaspali, je ticho, na začátku je vždycky ticho. Možná, že něco začne, ale já už tomu prostě nevěřím, ne pro mě. Myslím na Tvůj, napůl smutný a napůl nechápavý pohled, když jsem se zvedal od zrnící obrazovky, když jsem hledal klíče, načatou krabičku cigaret a zapalovač, když jsem se oblékal a odcházel. „Nemůžu tu být, nevydržím to, promiň.“ Pak klaply dveře, zabzučel výtah… Nechal jsem ho odjet a v tichu tmavé chodby poslouchal Tvůj pláč, i přes dveře bytu stále zřetelný. Pak jsem bral schody po třech ve snaze uniknout Tvým akustickým slzám… Jako by to šlo, jako by se dalo utéct sám před sebou… Nad hlavou mi bliká lovec Orion a na jeho levém rameni oranžová Betelgeuze.

„Já jí nevidim, která?“ „Orion vidíš? Takový jako přesýpací hodiny s pásem tří jasnějších hvězd uprostřed.“ „Jo, vidim, ale tu Tvojí hvězdu nevidim.“ Šklebí se nespokojeně a háže střapatým culíkem. Mám ten pohyb rád, je takovej… no prostě k ní patří, takovej roztomile její. „Tak jeď mírně vlevo nahoru od toho trojpásku a v rohu těch přesýpacích hodin uvidíš malou blikající hvězdu, je tak trochu do oranžova. Máš jí?“ „Jo, teď už jo.“ „No a to je právě Betelgeuze.“ Je fajn ukazovat hvězdy holce, která mi zrychluje tep už jenom svojí existencí. „Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, že je oranžová?“ „Jednak asi proto, že ses na ní nikdy pořádně nekoukla a dvak to ve městě není vidět, se všema těma světlama.!“ Je mi zima,karpatská zimní noc dokáže pěkně kousat a já jsem vyběh jen tak v triku. Když otvírám dveře do chalupy, ještě jí vidim stát s obličejem otočeným nahoru, malou a útlou postavičku uprostřed bílý pláně a černejch smrkovejch lesů.

Začíná svítat, vodou z potoka chladím rozpálenou hlavu a sedám si do spadaného listí. Proč já musím pořád někomu ubližovat? Proč s Tebou prostě nezůstanu doma a místo toho tady courám po lesích, proč? Celý svět a celý můj život se dá srovnat do těch čtyř písmen . P. R. O. Č. Původně Rozumná Otázka Času. Kolem se zatím rozjasnilo o něco víc a těch pár zbylých ptáků se dalo do nesmělého zpěvu. Po pravdě řečeno, hlavně se ozývají Havrani a skřehotání Strak, ale tak nějak to k tomu podzimu patří víc, než veselé trylky pěvců. A navíc, krkavcovití jsou taky pěvci, takže, bráno do detailu, je tu zpěvného ptactva habaděj. Budu se muset pomalu vrátit, abys neměla strach. Vracím se zpátky na cestu, pomalu, tak trochu neochotně, mířím k domovu a na telefonu ťukám aspoň zprávu, že jsem v pořádku. Oba sice víme, že to není pravda, ale aspoň po fyzické stránce…

Utahanej jako pes jdu, jen co noha nohu mine, na malý špinavý nádraží uprostřed polí. Jazyk se mi lepí na patro a plástve horkýho vzduchu nad vysušenou zemí se ani nehnou. Sedí tam na peróně, zádama opřená o plech čekárny, v ruce tu její odřenou dřevěnou flétnu a hraje nějakou barokní melodii, nevim, jakou, sice mi to řikala už asi desetkrát, ale tyhle věci jdou mimo mě. „Měli zavřeno, nesu jenom vodu z pumpy na návsi.“ Lehce kývá hlavou, lako že bere na vědomí a hraje dál. Dívám se na ten profil a dělám, jako že to není pravda, že sleduju tetelení vzduchu nad kolejema, že místo přimhouřených očí, co jsou zelený, jako hladina rybníka, vidim jen zelený listí na dubu za tratí. Že místo střapatý slámy jejích vlasů vidim jenom střapatoý zlato polí kolem. „Je konec léta, budeme muset zpátky.“ Zase jen to přikývnutí a trylky na prázdnym nádraží. Slyšela mě vůbec?

Sedíš na pelesti a díváš se na mě. Asi bych Ti to měl všechno nějak vysvětlit, proč pořád jenom utíkám, proč jsem odešel dneska, ale místo toho jen mlčím. Na stole kouří hrnek s kafem, věděla jsi, kdy se vrátím? A že se vůbec vrátím? Sedám si naproti Tobě do křesla, bezmyšlenkovitě vytahuju cigaretu a škrtám zapalovačem. A najednou v mihotavém světle plamene Tě vidím, jako už dlouho ne. Malá a útlá postavička, místo včerejšího účesu střapatá sláma a v očí už skoro zapomenutý zelený záblesk. Ne Ty, to já se změnil. Vstávám a jdu se do chodby znovu obout. „Co tam tak sedíš, vstávej, jedem někam, mám volno.“ Slyším jen šustění látky a šramocení, pak tichou otázku: „Co se děje?“ „Nic, jen si myslím, že ne každý sen musí být nutně mrtvý.“ A co když se pletu, co když sen vážně končí tím, že se splní? No co, tak to aspoň zkusíme…